Tento blog přestal být "Sbírkou slov Tobě", protože už nechci psát žádná slova pro J. Za poslední půlrok se stalo něco, v co jsem už přestala doufat. Když jsem v květnu říkala na festivalu drahé I., že bych potřebovala nějakou novou letní lásku, I. si na to se mnou rituálně připila medovinou. Jednou, dvakrát, třikrát. V tu chvíli jsem si však byla absolutně jistá, že J. je mým životním údělem, mým smutkem navždycky vklíněným hluboko do hrudníku. Ale přesto jsem byla otevřená novým možnostem, měla jsem chuť poznat nové lidi, a tak jsem napsala úplně cizímu muži na inzerát, kde nabízel práci v muzeu.
A s tímto mužem jsem už skoro pět měsíců šťastně zadaná. Začalo to pro mě velmi nezávazně, pořád jsem měla v hlavě J, ačkoliv se mi F. moc líbil. Jenže F. to už od naší první společné noci začal brát tak vážně a upřímně, že jsem nebyla schopná jakkoliv protestovat. Odzbrojena. A někým jiným než J., ten pocit jsem si zpočátku asi nechtěla přiznat. Nemyslela jsem si, že by to bylo možné. Asi dva týdny jsem se odhodlávala mu vysvětlit, že moje srdce má už roky někdo jiný a že nejsem schopná ho dát někomu jinému. Ale jak šly dny po sobě a rostl čas strávený společně, najednou jsem v něm začala cítit tak dlouho chybějící jistotu. Někoho, komu můžu vyprávět o čemkoliv a opravdu ho to zajímá. Někoho, kdo mě miluje a já to z jeho objetí můžu cítit kdykoliv se mi zachce. Nemusím kvůli tomu jezdit sedm set kilometrů. A tak jsem se nejdřív zamilovala do toho pocitu a následně i do F.
Jsem konečně moc šťastná. Upřímně, nefalšovaně, rutinně a neměnně. Někdy až tak moc, že se začnu zničehonic zajíkat smíchem. Získala jsem k tomu člověku za krátkou dobu silné pouto a už si neumím představit, že by se někdy přetrhlo. Poprvé v životě se cítím jistá tím, co dělám a co cítím.
