Hamburg je jako člověk s velmi silným, temperamentním a krásným charakterem. Když prší a prodíráš se čtvrtí Schanze mezi stovkami na sobě namačkaných multikulti osob a tvorů. Hledáš kavárnu, je jich tu milion, jedna za druhou, občas ji vystřídá bar, jen si vybrat. Hudba rozezní všechny kouty i těch nejzapadlejších uliček. Ne, deštníky se tu nenosí, tady na severu lidi déšť milují. Občas proběhne s deštníkem zmatený japonský turista. Tohle že je to Německo? Tenhle neuchopitelný živel, který se tu šíří všemi velkými městy? táže se.. Ano, je to Kreuzberg, je to Schanze, je to Viertel, je to Scheune, je to láska.
A pak mě vedeš noční ulicí. Ztrácíme se, kupuješ mi v kiosku pivo. V začínající zářijové horké noci sedíme v přístavu a pozorujeme zářící měsíc. Hamburský kýč. Jako kýč jsou v umění označována díla, která jsou příliš okázalá, rušivá, triviální nebo "laciná". Tak kýč asi ne. Ten moment mi byl nejdražší a Ty to víš. Tohle umění tak nějak umíš.
Tančíme spolu. Díváš se mi do očí, vidíš mě a já vím, že víš. Že víme. Že Jsme. Tančíme až do rozednění.
Ve středu se stěhuji zpět, šeptám Ti se slzami v očích, které nikdo nevidí. Vždyť je to jako bys včera přijela, šeptáš mi zpět se nepatrnou slzou, kterou vidím.
Dobrou noc. A děkuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat