Tlukot srdce pod halenkou.. tak nepatrný, že skoro není vidět. Ve městě, kde se cítím doma více než doma a přitom jsou tu všichni tak cizí. Tak blízcí a tak cizí. Až teď, kdy bydlím stovky kilometrů daleko od těch pár přátel, které jsem nechala "doma", si uvědomuji jejich ohromnou cenu. Tolik vzácné je mít někoho, na koho se můžete spolehnout. Potkávám lidi, kteří ode mě nic nečekají. Asi bych neměla ani já čekat nic od nich. Máme na sebe být milí jen do té doby, dokud se po nás nebude něco chtít. Něco, co nebude v náš prospěch..proč bychom to také dělali? Co bychom z toho měli? Ach..možná bych se takhle taky měla naučit přemýšlet, nedělala bych si to tak těžké. Navazování povrchních vztahů.. když moje kořínky rostou jen hluboko.
Sama, obklopená lidmi, a přesto sama samotinká na celý svůj svět, který za sebou vláčím, sama na všechny trable, které mě potkaly a potkají. Trable nikoho nezajímají, teď letí nezávazné úsměvy a veselé příběhy.
A stejně mě svírá nepříjemný pocit, že budu muset jednou odjet domů. Možná mi ta samota vyhovuje. Možná je to jen tím, že tu bydlíš i Ty. Čtyři roky jsi nepostradatelnou částí mého života. Ani si už neumím představit, jaké to bylo, Tě v životě nemít. Jako bych předtím měla jiné srdce, které sis při našem prvním setkání vzal a zasadil mi pod žebra jiné. Dárek od Tebe. Možná jsi na něj už zapomněl, ale jak já mám zapomenout, že není moje? Čtyři roky se s ním snažím sžít, ale nějak jsi mě to nenaučil. Je stále tak cizí a tak blízké..
Posledním odstavcem mi mluvíš z duše.
OdpovědětVymazatCizí města někdy mohou být tak vstřícná, až to člověku vyrazí dech.