sobota 7. listopadu 2015

listopadový speciál

Dnes spím poprvé v novém bytě. V novém domě v tak důvěrně známém městě. 

Tento blog přestal být "Sbírkou slov Tobě", protože už nechci psát žádná slova pro J. Za poslední půlrok se stalo něco, v co jsem už přestala doufat. Když jsem v květnu říkala na festivalu drahé I., že bych potřebovala nějakou novou letní lásku, I. si na to se mnou rituálně připila medovinou. Jednou, dvakrát, třikrát. V tu chvíli jsem si však byla absolutně jistá, že J. je mým životním údělem, mým smutkem navždycky vklíněným hluboko do hrudníku. Ale přesto jsem byla otevřená novým možnostem, měla jsem chuť poznat nové lidi, a tak jsem napsala úplně cizímu muži na inzerát, kde nabízel práci v muzeu.

A s tímto mužem jsem už skoro pět měsíců šťastně zadaná. Začalo to pro mě velmi nezávazně, pořád jsem měla v hlavě J, ačkoliv se mi F. moc líbil. Jenže F. to už od naší první společné noci začal brát tak vážně a upřímně, že jsem nebyla schopná jakkoliv protestovat. Odzbrojena. A někým jiným než J., ten pocit jsem si zpočátku asi nechtěla přiznat. Nemyslela jsem si, že by to bylo možné. Asi dva týdny jsem se odhodlávala mu vysvětlit, že moje srdce má už roky někdo jiný a že nejsem schopná ho dát někomu jinému. Ale jak šly dny po sobě a rostl čas strávený společně, najednou jsem v něm začala cítit tak dlouho chybějící jistotu. Někoho, komu můžu vyprávět o čemkoliv a opravdu ho to zajímá. Někoho, kdo mě miluje a já to z jeho objetí můžu cítit kdykoliv se mi zachce. Nemusím kvůli tomu jezdit sedm set kilometrů. A tak jsem se nejdřív zamilovala do toho pocitu a následně i do F. 

Jsem konečně moc šťastná. Upřímně, nefalšovaně, rutinně a neměnně. Někdy až tak moc, že se začnu zničehonic zajíkat smíchem. Získala jsem k tomu člověku za krátkou dobu silné pouto a už si neumím představit, že by se někdy přetrhlo. Poprvé v životě se cítím jistá tím, co dělám a co cítím. 




pátek 6. března 2015

první a druhé emoce

Zelený čaj o půlnoci.

(Znovu a znovu sleduju Begin again, abych se Tě naučila opouštět. Stále a stále za sebou vláčím Tvůj stín. Většinu času jsi za mnou, nevidím Tě, necítím Tě, ale čas od času se Tvůj stín vynoří přímo před špičkami mých bot, sebevědomě temný. Když sedím ve vlaku a sleduji před očima ubíhající borovice nebo když jsem v klubu s kamarády a zrovna si s nikým nemám co říct. A vlastně ve všech situacích, kdy se cítím sama, nepochopena okolím. Jako by všichni byli najednou daleko a ty o krok blíž. Jen už o tom vůbec nemáš tušení..)

Sem a tam se mi svíjí prázdná místa v hrudi, ve kterých schází stavební jednotky.

Jsou dva druhy emocí. Jeden z nich je aktuální. Dají se do něj zařadit emoce týkající se přítomných událostí, které se nedají zachytit jinak, než právě našimi pocity z nich. Realita a přítomnost jsou pouze tím, co cítíme a jak moc se tomu oddáváme. Další druh emocí je ten, který v nás vyvolávají minulé okamžiky. Nemají vlastně s tou samotnou minulou událostí moc společného, současnými emocemi si události, které se již odehrály, celé překroutíme třikrát vzhůru nohama a zpět, až mají úplně jiné rozměry, barvy i tvary. Ti, u kterých převládají spíše emoce druhého typu, si příliš neumí užívat přítomnost...život, protože si ji sami svými pocity neutváří. Už jsem nad tím často přemýšlela.. Většinu času trávím osamotě, kde jsem hluboko ponořena právě v těch druhých emocích. Události, které nyní vidím tak nostalgicky krásně, vlastně v době, kdy se staly, tak krásné nebyly. Nevnímala jsem je tak. Všechno to přišlo až později. Všechno si uvědomíme až později. Jenomže to, co si uvědomíme o minulosti až později, vlastně neexistuje. Je to jen představa, sen..

Zkouším z toho kolotoče druhých emocí seskočit, rozkoukat se, překonat nevolnost z točení se a...žít. Někdy to není ani tak těžké, třeba když ráno svítí slunce skrz záclony v kuchyni a pár paprsků proniká přes french press naplněný čerstvou vonící kávou a hází za něj zlatavé stíny. 

Nebo taky třeba když s Vilémem vylézám na žižkovský kopec, abychom se vyfotili ve fotoautomatu nebo když o půl noci piji zelený čaj a poslouchám houkání sovy v lese za otevřeným oknem.

J.

středa 28. ledna 2015

Často se bojíme něčeho, protože se bojíme něčeho jiného.

"Je to omyl věřit, že rozhodující okamžiky života, kdy se jeho navyklý chod navždy mění, musí překypovat hlasitou a pronikavě nasvícenou dramatičností podemílanou prudkými vnitřními hnutími. Ve skutečnosti je dramatičnost takovéto život měnící zkušenosti často neuvěřitelně tichá. Má tak málo společného s třeskem, žíhavým plamenem a výbuchem sopky, že si té zkušenosti ve chvíli, kdy ji nabudeme, často ani nevšimneme."

A tak si tu po úspěšném zkouškovém už týden sedím doma, poslouchám písně, tančím, pořídila jsem si psa (přesně můj typ - radši mě pozoruje, jak popíjím kávy a čaje, než aby mě tahal na ranní běhání).. A jak se tak nic neděje, tak si vlastně říkám, že jsem se konečně pohnula ze všech svých životních depresí šťastnějším směrem.

"Veškeré lidské konání je jen nejvýš nedokonalý, ba přímo směšně bezmocný výraz skrytého vnitřního života netušené hloubky, jenž se dere na povrch, aniž by ho vůbec mohl kdy dosáhnout"

"Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás - co se stane se zbytkem?"


"Stává se to i jiným lidem: Že se ve svém zevnějšku nepoznají? Že jim jejich zrcadlový obraz připadá jako hrubě zkreslená kulisa? Že zděšeně objevují propast mezi vjemem, který o nich mají ostatní a způsobem, jak sami sebe zažívají oni? Že poznání zevnitř a poznání zvnějšku se mohou rozcházet natolik, že už nemohou být poznáním téhož?

A tak jsme si dvojnásobně cizí, neboť mezi námi nestojí jen klamný vnější svět, nýbrž i klamný obraz, který o něm vzniká v každém vnitřním světě"

"Cizota ukrytá za sociálními rituály" Proto jsem si pořídila psa a ne manžela.

Ale chybí mi muži. Možná bych si nakonec měla nějakého pořídit.

Půjdu na koncert
a najdu tam svou spřízněnou duši
co se bude pohupovat
ve stejném rytmu.
Ten nám vydrží
asi jen do rána,
já jsem teď totiž věrná
jenom svému psovi.