první a druhé emoce

Zelený čaj o půlnoci.

(Znovu a znovu sleduju Begin again, abych se Tě naučila opouštět. Stále a stále za sebou vláčím Tvůj stín. Většinu času jsi za mnou, nevidím Tě, necítím Tě, ale čas od času se Tvůj stín vynoří přímo před špičkami mých bot, sebevědomě temný. Když sedím ve vlaku a sleduji před očima ubíhající borovice nebo když jsem v klubu s kamarády a zrovna si s nikým nemám co říct. A vlastně ve všech situacích, kdy se cítím sama, nepochopena okolím. Jako by všichni byli najednou daleko a ty o krok blíž. Jen už o tom vůbec nemáš tušení..)

Sem a tam se mi svíjí prázdná místa v hrudi, ve kterých schází stavební jednotky.

Jsou dva druhy emocí. Jeden z nich je aktuální. Dají se do něj zařadit emoce týkající se přítomných událostí, které se nedají zachytit jinak, než právě našimi pocity z nich. Realita a přítomnost jsou pouze tím, co cítíme a jak moc se tomu oddáváme. Další druh emocí je ten, který v nás vyvolávají minulé okamžiky. Nemají vlastně s tou samotnou minulou událostí moc společného, současnými emocemi si události, které se již odehrály, celé překroutíme třikrát vzhůru nohama a zpět, až mají úplně jiné rozměry, barvy i tvary. Ti, u kterých převládají spíše emoce druhého typu, si příliš neumí užívat přítomnost...život, protože si ji sami svými pocity neutváří. Už jsem nad tím často přemýšlela.. Většinu času trávím osamotě, kde jsem hluboko ponořena právě v těch druhých emocích. Události, které nyní vidím tak nostalgicky krásně, vlastně v době, kdy se staly, tak krásné nebyly. Nevnímala jsem je tak. Všechno to přišlo až později. Všechno si uvědomíme až později. Jenomže to, co si uvědomíme o minulosti až později, vlastně neexistuje. Je to jen představa, sen..

Zkouším z toho kolotoče druhých emocí seskočit, rozkoukat se, překonat nevolnost z točení se a...žít. Někdy to není ani tak těžké, třeba když ráno svítí slunce skrz záclony v kuchyni a pár paprsků proniká přes french press naplněný čerstvou vonící kávou a hází za něj zlatavé stíny. 

Nebo taky třeba když s Vilémem vylézám na žižkovský kopec, abychom se vyfotili ve fotoautomatu nebo když o půl noci piji zelený čaj a poslouchám houkání sovy v lese za otevřeným oknem.

J.