Když ve dvaceti nejste šťastní,
když máte čtyři roky (s přestávkami) trvající depresi,
je ještě vůbec nějaká naděje,
že to bude lepší?

Kdy?
Ve čtyřiceti?
Seriously?

jak v Praze není tak úplně blaze.

Ahoj.

Něco jako blog ještě existuje?
Prošla jsem velkými změnami sebe sama, abych se mohla vrátit opět tam, kde jsem byla.
Po obratu k životními optimismu, který jsem prodělala v Berlíně, jsem po hlavě vtrhla do vysokoškolského života. Učení, knihy, knihy, učení, spánek pravidelně čtyři hodiny denně a kupy kofeinu. Ano, TO je vysokoškolský život, iluze o něm jsem ztratila hned v říjnu. Moje zidealizované představy byly vážně mimo. Přesto jsem stihla poznat spoustu nových lidí, vypít hodně alkoholu, zabydlet se v Praze, zůstávat i na víkendy... Bylo (a stále je) toho moc. Dokonce jsem si myslela, že jsem se zamilovala. Dvakrát. Když mi ovšem došlo, že třeťáci jsou na prvačky milí jen proto, aby s nimi mohli strávit pár nocí, začala jsem se znovu pozvolna ukrývat do své ulity.

Ten půlrok bez J. v hlavě bylo poznání sama sebe. Asi jsem trochu zmoudřela (haha), mám vyšší sebevědomí, avšak nenašla jsem to, co by mě opravdu naplňovalo. Neustálé učení, referáty, prezentace, zkoušky, testy, midtermy a seminárky mě málem stály zdraví.

Ani nevím, proč mě napadlo, že bych jela na koncert do Německa. Chtěla jsem se prostě jenom odreagovat. To, že ho organizoval J., nebyl hlavní důvod. Byla jsem pevně přesvědčená, že ho uvidím jako kamaráda, ani mě nenapadlo o tom pochybovat. Chyba. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla (po více než roce!), to bylo najednou všechno zpátky, jako kdyby mě to nikdy neopustilo. Asi na dvě vteřiny jsme oba zaváhali, pak jsem ho objala a on mě zdvihl do náručí a točil se mnou dokola. Točilo se všechno ve mně. Po čtyřech letech pořád ten samý pocit jako na začátku..

S J. se tu noc nic neodehrálo, povídali jsme si a povídali a já z něj ani na vteřinu nespustila oči. Jeho rty, slova, věty, pohyby, oči, všechny druhy úsměvů a výrazů...všechno se mi zdálo tak známé a kdysi milované. Jak jsem na to všechno mohla zapomenout?

Nespala jsem. Dívala jsem se, jak spí. A další den jsem se do Prahy vrátila jako někdo úplně jiný. Už jsem neváhala a rozhodla se s touto školou skončit. Přihlásila jsem se na kurz němčiny do B., víc než měsíc budu ve stejném městě jako J. Tolik času! A když udělám závěrečnou zkoušku, vezmou mě tam na univerzitu. S tím sice moc nepočítám, ale tentokrát už proto udělám všechno. Měla jsem se loni méně řídit rozumem, protože život podle rozumu není život, ale neustálý hon za něčím, co vlastně vůbec nechcete.

A tak je tu zpátky J., která se vrátila z více než půlročního putování pražským světem, který vlastně není tak skvělý, jak si ho vysnila.

And if you're in love, then you are the lucky one,
'Cause most of us are bitter over someone.
Setting fire to our insides for fun,

To distract our hearts from ever missing them.

But I'm forever missing him.