A tak si tu po úspěšném zkouškovém už týden sedím doma, poslouchám písně, tančím, pořídila jsem si psa (přesně můj typ - radši mě pozoruje, jak popíjím kávy a čaje, než aby mě tahal na ranní běhání).. A jak se tak nic neděje, tak si vlastně říkám, že jsem se konečně pohnula ze všech svých životních depresí šťastnějším směrem.
"Veškeré lidské konání je jen nejvýš nedokonalý, ba přímo směšně bezmocný výraz skrytého vnitřního života netušené hloubky, jenž se dere na povrch, aniž by ho vůbec mohl kdy dosáhnout"
"Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás - co se stane se zbytkem?"
"Stává se to i jiným lidem: Že se ve svém zevnějšku nepoznají? Že jim jejich zrcadlový obraz připadá jako hrubě zkreslená kulisa? Že zděšeně objevují propast mezi vjemem, který o nich mají ostatní a způsobem, jak sami sebe zažívají oni? Že poznání zevnitř a poznání zvnějšku se mohou rozcházet natolik, že už nemohou být poznáním téhož?
A tak jsme si dvojnásobně cizí, neboť mezi námi nestojí jen klamný vnější svět, nýbrž i klamný obraz, který o něm vzniká v každém vnitřním světě"
"Cizota ukrytá za sociálními rituály" Proto jsem si pořídila psa a ne manžela.
Ale chybí mi muži. Možná bych si nakonec měla nějakého pořídit.
Půjdu na koncert
a najdu tam svou spřízněnou duši
co se bude pohupovat
ve stejném rytmu.
Ten nám vydrží
asi jen do rána,
já jsem teď totiž věrná
jenom svému psovi.
