Nové město.
Nová škola.
Noví spolužáci a antisociální já.
Tolik práce do školy, že se asi zblázním.
Nemoc.
Podzim.
Víkendové návraty domů.
Mám toho upřímně po krk. Ani nevím, jestli mě ta škola baví. Tedy baví, jenom je toho moc. Nemám sílu pokračovat týden co týden v tomhle podivném boji. Přečti sto knih, sto článků v angličtině, debatuj v seminářích, přednášej referáty, piš seminárky...a neměj čas na nic jiného. Opravdu tohle chceš, J.?
Uf.
Myslela jsem, že mi G. neodepsal a po týdnu už jsem počítala s tím, že "letní láska" skončila, když v tom jsem zabloudila ve zprávách neúmyslně až k jeho jménu a viděla dlouhou zprávu, kterou mi fejsbuk celý týden zatajoval.
Možná věděl, proč to dělá.
Už zase přišla ta chvíle, kdy se cítím stejně slabá jako kdysi.
Fyzicky i psychicky.
Potřebuju hodně pevné objetí a při tom se mi automaticky vybaví G., i když by to asi ani vlastně nemusel být on. Protože já už nechci objetí na chvíli, než se zase rozloučíme na dobu neurčitou. Asi opravdu potřebuju mít někoho poblíž sebe stále, samotné se mi to nějak vymyká z rukou. Cítit blízkost a nebýt na všechny tyhle chvíle tak ztraceně sama.
 |
| nové žití? |
