hamburch

Hamburg je jako člověk s velmi silným, temperamentním a krásným charakterem. Když prší a prodíráš se čtvrtí Schanze mezi stovkami na sobě namačkaných multikulti osob a tvorů. Hledáš kavárnu, je jich tu milion, jedna za druhou, občas ji vystřídá bar, jen si vybrat. Hudba rozezní všechny kouty i těch nejzapadlejších uliček. Ne, deštníky se tu nenosí, tady na severu lidi déšť milují. Občas proběhne s deštníkem zmatený japonský turista. Tohle že je to Německo? Tenhle neuchopitelný živel, který se tu šíří všemi velkými městy? táže se.. Ano, je to Kreuzberg, je to Schanze, je to Viertel, je to Scheune, je to láska.

A pak mě vedeš noční ulicí. Ztrácíme se, kupuješ mi v kiosku pivo. V začínající zářijové horké noci sedíme v přístavu a pozorujeme zářící měsíc. Hamburský kýč. Jako kýč jsou v umění označována díla, která jsou příliš okázalá, rušivá, triviální nebo "laciná". Tak kýč asi ne. Ten moment mi byl nejdražší a Ty to víš. Tohle umění tak nějak umíš.

Tančíme spolu. Díváš se mi do očí, vidíš mě a já vím, že víš. Že víme. Že Jsme. Tančíme až do rozednění.

Ve středu se stěhuji zpět, šeptám Ti se slzami v očích, které nikdo nevidí. Vždyť je to jako bys včera přijela, šeptáš mi zpět se nepatrnou slzou, kterou vidím.

Dobrou noc. A děkuji.

Cizí a blízké

Tlukot srdce pod halenkou.. tak nepatrný, že skoro není vidět. Ve městě, kde se cítím doma více než doma a přitom jsou tu všichni tak cizí. Tak blízcí a tak cizí. Až teď, kdy bydlím stovky kilometrů daleko od těch pár přátel, které jsem nechala "doma", si uvědomuji jejich ohromnou cenu. Tolik vzácné je mít někoho, na koho se můžete spolehnout. Potkávám lidi, kteří ode mě nic nečekají. Asi bych neměla ani já čekat nic od nich. Máme na sebe být milí jen do té doby, dokud se po nás nebude něco chtít. Něco, co nebude v náš prospěch..proč bychom to také dělali? Co bychom z toho měli? Ach..možná bych se takhle taky měla naučit přemýšlet, nedělala bych si to tak těžké. Navazování povrchních vztahů.. když moje kořínky rostou jen hluboko.

Sama, obklopená lidmi, a přesto sama samotinká na celý svůj svět, který za sebou vláčím, sama na všechny trable, které mě potkaly a potkají. Trable nikoho nezajímají, teď letí nezávazné úsměvy a veselé příběhy.

A stejně mě svírá nepříjemný pocit, že budu muset jednou odjet domů. Možná mi ta samota vyhovuje. Možná je to jen tím, že tu bydlíš i Ty. Čtyři roky jsi nepostradatelnou částí mého života. Ani si už neumím představit, jaké to bylo, Tě v životě nemít. Jako bych předtím měla jiné srdce, které sis při našem prvním setkání vzal a zasadil mi pod žebra jiné. Dárek od Tebe. Možná jsi na něj už zapomněl, ale jak já mám zapomenout, že není moje? Čtyři roky se s ním snažím sžít, ale nějak jsi mě to nenaučil. Je stále tak cizí a tak blízké..

život v brémách hořkosladce

Nesnesitelná
bolest za krkem
z nepohodlné postele
ve východním předměstí
Brém.
Večer co večer
už dva týdny
v tomhle Vorstadtu
a Tebe
jsem potkala jen dvakrát.
Potřetí nepočítám,
protože to bylo jen
z mé vůle.
Přání na Tebe narazit
běhalo mi v myšlenkách
sem a tam
a v další vteřině
šel jsi proti mně
v ulici kousek od nádraží.
Jsem tu
bytem pár ulic od té Tvé
Zmenšila se
vzdálenost mezi námi?
Ne.
Pořád ležím pár bloků
od Tebe
na nepohodlné posteli.
Hranice přátelství a lásky
si definuje každý sám.
s námi to bylo vždycky
tak nějak bez hranic...
Nesnesitelný
tlak kdesi na prsou
snad je to konečná
větší tlak
už přece nezvládneš
ne?
Časem
naučím se
chodit sama ulicemi
a nic nečekat.
Bez přání
potkat Tě..
Časem..
to zní docela
n e s n e s i t e l n ě.

Když ve dvaceti nejste šťastní,
když máte čtyři roky (s přestávkami) trvající depresi,
je ještě vůbec nějaká naděje,
že to bude lepší?

Kdy?
Ve čtyřiceti?
Seriously?

jak v Praze není tak úplně blaze.

Ahoj.

Něco jako blog ještě existuje?
Prošla jsem velkými změnami sebe sama, abych se mohla vrátit opět tam, kde jsem byla.
Po obratu k životními optimismu, který jsem prodělala v Berlíně, jsem po hlavě vtrhla do vysokoškolského života. Učení, knihy, knihy, učení, spánek pravidelně čtyři hodiny denně a kupy kofeinu. Ano, TO je vysokoškolský život, iluze o něm jsem ztratila hned v říjnu. Moje zidealizované představy byly vážně mimo. Přesto jsem stihla poznat spoustu nových lidí, vypít hodně alkoholu, zabydlet se v Praze, zůstávat i na víkendy... Bylo (a stále je) toho moc. Dokonce jsem si myslela, že jsem se zamilovala. Dvakrát. Když mi ovšem došlo, že třeťáci jsou na prvačky milí jen proto, aby s nimi mohli strávit pár nocí, začala jsem se znovu pozvolna ukrývat do své ulity.

Ten půlrok bez J. v hlavě bylo poznání sama sebe. Asi jsem trochu zmoudřela (haha), mám vyšší sebevědomí, avšak nenašla jsem to, co by mě opravdu naplňovalo. Neustálé učení, referáty, prezentace, zkoušky, testy, midtermy a seminárky mě málem stály zdraví.

Ani nevím, proč mě napadlo, že bych jela na koncert do Německa. Chtěla jsem se prostě jenom odreagovat. To, že ho organizoval J., nebyl hlavní důvod. Byla jsem pevně přesvědčená, že ho uvidím jako kamaráda, ani mě nenapadlo o tom pochybovat. Chyba. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla (po více než roce!), to bylo najednou všechno zpátky, jako kdyby mě to nikdy neopustilo. Asi na dvě vteřiny jsme oba zaváhali, pak jsem ho objala a on mě zdvihl do náručí a točil se mnou dokola. Točilo se všechno ve mně. Po čtyřech letech pořád ten samý pocit jako na začátku..

S J. se tu noc nic neodehrálo, povídali jsme si a povídali a já z něj ani na vteřinu nespustila oči. Jeho rty, slova, věty, pohyby, oči, všechny druhy úsměvů a výrazů...všechno se mi zdálo tak známé a kdysi milované. Jak jsem na to všechno mohla zapomenout?

Nespala jsem. Dívala jsem se, jak spí. A další den jsem se do Prahy vrátila jako někdo úplně jiný. Už jsem neváhala a rozhodla se s touto školou skončit. Přihlásila jsem se na kurz němčiny do B., víc než měsíc budu ve stejném městě jako J. Tolik času! A když udělám závěrečnou zkoušku, vezmou mě tam na univerzitu. S tím sice moc nepočítám, ale tentokrát už proto udělám všechno. Měla jsem se loni méně řídit rozumem, protože život podle rozumu není život, ale neustálý hon za něčím, co vlastně vůbec nechcete.

A tak je tu zpátky J., která se vrátila z více než půlročního putování pražským světem, který vlastně není tak skvělý, jak si ho vysnila.

And if you're in love, then you are the lucky one,
'Cause most of us are bitter over someone.
Setting fire to our insides for fun,

To distract our hearts from ever missing them.

But I'm forever missing him.